Radost a pokoj, přátelé!
Máme nový rok... Co přinese, co odnese, co důležitého se nám v něm ukáže? To ví jen Pán Bůh a ti, kterým Bůh dovoluje nahlédnout do svého "diáře".
Přeji všem lidem, kteří navštěvují tento blog hojnost Božího požehnání a vytrvalost v dobrém.
Vaše sestra Marie, erem.

Začít sám u sebe (1)

Staří Otcové stále znovu radí, zůstat ve své cele (příbytek mnicha), snést sám sebe a neutíkat před sebou. "Stabilitas", stálost - snášet sám sebe, zůstat sám u sebe před Bohem - je podmínkou každého lidského a duchovního pokroku.
"Kdosi řekl otci Arseniovi: Sužují mě myšlenky a říkají: Nemůžeš se postit ani pracovat, tak alespoň navštěvuj nemocné; neboť i to je láska. Ale starec, který poznal semeno démona, mu řekl: Jdi a jez, pij a spi a nepracuj, jenom svoji celu neopouštěj! Věděl totiž, že vytrvání v cele vrátí mnichově duši ztracený řád" (Apophthegmata 49).
Mnich může dělat všechno. Nepotřebuje žádnou askezi. Nemusí se ani modlit, jen když vytrvá ve své cele. Pak se v něm něco změní, potom jeho nitro dojde klidu. Dojde ke konfrontaci se vším jeho niterním chaosem, který v něm propukl. A on před ním neuteče.
Nestačí ale jenom tak sedět ve své cele. Tradují se slova otce Ammonase: "Může existovat mnich, který bude sedět v cele sto let, a přesto se nenaučí, jak se má v cele sedět" (Apophthegmata 670). Ale jak má mnich sedět ve své cele? Je zde míněno konkrétní držení těla, určený meditační postoj, který mnichu napomáhá bdít? Nebo jde o niterní postoj při sezení v cele?
Opat Ammonas má zřejmě na mysli postoj stability. Není to sezení, při němž uteču do denního snění, při němž tu dřímám, ale sezení, při němž tu sedím před Bohem a před ním sám sebe snáším. Při sezení zůstávám bez pohybu, i když se toho přede mnou tolik pohybuje a když moje myšlenky burácí sem a tam, zůstávám bez pohybu. Vytrvám. A díky vnějšímu klidu se uklidní i bouře myšlenek a pocitů.
Mniši vědí o nebezpečí rozptýlení. Existuje i duchovní rozptýlení, v němž si člověk připouští řadu myšlenek o Bohu a duchovním životě. Ale pro samé myšlenky se pak nedotkne skutečného Boha. Umění zůstat v cele, sám sebe vydržet, je předpokladem pro duchovní pokrok, ale i pro lidské zrání. Neexistuje zralý člověk, který by neměl odvahu, vydržet sám sebe a setkat se se svou vlastní pravdou.

Pokračování

Spiritualita zdola II

   Dneska existuje mnoho těch, kteří se příliš brzy nechávají fascinovat spirituálními cestami. Myslí si, že mohou jít těmito cestami, aniž by předtím prošli obtížnou cestou sebepoznání, aniž by se předtím setkali se svými slabostmi. Mniši nás varují před spiritualitou, kterou chceme dobýt nebe. Velmi snadno by se nám mohlo přihodit totéž co Ikarovi, který si voskem slepil křídla, ale zřítil se poté, co se příliš přiblížil slunci. Křídla, která si vytváříme dříve, než jsme se setkali s naší opravdovou skutečností, jsou pouze z vosku. Neunesou nás. Američané nazývají tuto cestu spirituáního přelétnutí "spiritual bypassing", spirituální zkratkou. Existuje velké nebezpečí, že využijeme meditaci k tomu, abychom se vlastně vyhnuli těm problémům, které musíme řešit, třeba problémy naší potlačené sexuality, naší potlačené agresivity a našeho strachu.
   Svatý Benedikt tuto spiritualitu zdola popsal ve své kapitole o pokoře. Jako obraz pro naši cestu volí Jákobův žebřík. Paradox naší spirituální cesty tkví v tom, že k Bohu vystupujeme tím, že se ponořujeme do naší vlastní skutečnosti. Tak chápe Ježíšova slova: "Kdo se ponižuje, bude povýšen" (Lk 14, 11; 18,14).
   Sestoupením k naší "zemitosti" se dotýkáme nebe a Boha. Když najdeme odvahu sestoupit k vlastním vášním, vyvedou nás k Bohu. Tato pokora byla mnichy proto tolik vyzdvihována, že je to nízká cesta k Bohu, cesta přes vlastní skutečnost k opravdovému Bohu. Ti, kteří dobývají nebe útokem, se setkávají jen se svým vlastním obrazem Boha, se svou vlastní projekcí.

Pokračování